Přechod Beskyd 3BV v01 (20-21.08.2010)
Páteční den začal jako každý jiný. Jen počasí se ustálilo na teplotě, která byla pro přechod jako dělaná. Dle plánu start byl stanoven na nádraží v 15:30, ale protože se výšlapu účastnili pouze dva nadšení nebo šílení jedinci(těžko říci jaké je vhodné pojmenování:), byl sraz změněn přímo ve vlaku. Jediný úkol v tuto chvíli bylo zakoupit jízdenku. To jsem myslim zvládl na jedničku:-D. Dokonce i místo uřčení bylo správné. Jen ta cesta. Jen ta cesta a ještě jednou jen ta cesta. A proč! Na to je snadná odpověď: času dost nebo jinak ČD anebo též české dráhy 
. Říkal jsem si, že bych to nemusel komentovat, ale jo. Původně jsme tedy měly vyrážet z Opavy rychlíkem 15:43, který jel z Jeseníku. Bohužel z důvodu výluky na trati vlak nahradila autobusová doprava, která je snad vždy spojená se zpožděním spojů. A to se také stalo zpoždění, bohužel větší než by bylo vhodné. Bylo psáno 20 min tak to vypadalo ještě celkem nadějně. Mohly by jsme stihnou žádaný prestup, jenže co se nestalo ČD se opravdu projevilo ve svém známém smyslu. A z 20 min bylo min 30 což přispělo k definitivnímu vzdání se naděje na stihnutí kýženého přestupu. Takže jsme čekali kupodivu nejprve ve dvouch. Jaktože ve dvou? Protože stejným vlakem odjíždel do ostravy i spolužák, ostatně nemít naplnánovanýho nic jiného taky by se zúčastnil:). Tak jsme mohli alespoň hodit řeč a zkrátit čekání. Což se povedlo. Takže už jen zbývalo počkat na onen opoždený bus a moji chodeckou společnost. Kterou ztělesnila známa z volejbalu Pavla. Takže jsme se mohli bavit ve třech. Cestou do Ostravy jsme taky narazli na zádrhel, že vlastně nemáme papírovou mapu. Ale bacha snažil jsme se ji ještě v pátek koupit. Ale jak to tak bývá tak ji prostě neměli. Nu co měl jsem mobil s GPS a turistickými mapami tak to musí stačit. Jen baterku nevymlátit rychleji než by bylo třeba.
Skoro po třech hodinách cesty jsme tedy dorazili na místo formálního startu. Takže hurá Vendryně je zde:) A tak před námi stojí tedy teď už na jisto pochod, který bude hodně zajímavý. Možná ani ne tak z důvodu plánované trasy, ale spíše kvůly výškovým metrům, které našlapeme a to že půjdeme nocí a nepoznanou krajinou tedy pro nás nepoznanou:-D
Značení od nádraží bylo bezproblémové. Pro jistotu abychom věděli kam jsem si vypsal záchytné body jak bychom měli postupně jít a které barvičky v lese hledat. Takže začali jsme na zelené barvě a šli krásnou pohodlnou procházkou přes řeku do sousední vesnice Oldřichovic kde si na nás pomalu ale jistě brousil zuby první kopec:-D. A že tedy hned z kraje nám bylo vpáleno do obličeje bude to opravdu zábavné trošku přímeho šplnáhí do kopce nikoho přec po pár km nerozhodí. Tak co no trocha stoupání. Alespoň to bude rychle za námi. A taky, že celkem ano! Asi tak za 3hod i s pauzou jsme byly na prvním vrcholu. Vzdálenost od startu nějakých 9km takže šlo krásně poznat naše počáteční vybuzení:-D. První picí pauza (pit pauza) byla někde v polovině kopce a druhá občerstvovací, kousek za chatou na Javorovém u rozcestníku. Tou dobou což bylo někdy kolem deváté hodiny již sluníčko schoval plášť noci a my zároven s občerstvením nasadili čelovky. Tedy upřímně Myslel jsem, že nebudu mít co nasazovat, protože má noname čelovka nechtěla moc svítit. Ne, že by nebyly baterky, i když i ty se moc k životu neměly, ale co no:-D. Prostě jsem ji nemohl zapnout. Nakonec se zadařilo. Vyměnila se sada baterií a bylo o světlo postaráno, alespoň na chvíli. Po pár km se hold musela vybalit lépe svítící čelovka mé kolegině:) Za což jí děkuji bez její čelovky by jsme se nacházeli asi podstatnou část cesty v krásném šeru:-D Takto jsme před námi mohli docela dobře rozeznat kameny, větve a jiné věci ležící na cestách. Kupodivu základní zjištění nevím čím to, ale ze světla čelovky jsem jen těžko odhadoval 3D tělesa tzn. vystouplé kameny byly docela problematické a špatně se odhadovalo, který je jak moc vysoko nad úrovní okolí.
Takže první vrchol za námi a dva plánované daleko před námi a to nevíme co nás čeká. Pomalu tedy scházíme z Javorového do údolí, což je docela krásné specifikum Beskyd, když chceš vylézt na vrchol musíš nahoru to je jasné. Jenže když chceš na jiný vrchol (myšleno ty nejvyšší) musíš hold dolů a pak zase hned pěkně nahoru. A aby toho nebylo málo ve většině případů klesneme k pěti stům metrům nad mořem a pak zase pěkně rychle nahoru. Co víc k tomu dodat snad jen jaky rychle se jde nahoru tak o to pomaleji to jde dolů, protože stoupání je více čí přímo úměrné klesání. Tedy alespoň tak jak byla naplánována trasa (přeci nechceme mít po prvním vrcholu za sebou 30km). Pomalu již tedy pod řádnou rouškou tmy setupujeme nocí do vesnice pod kopcem, ze které již na km dalo slyšíme hrát hudbu v nějakém kempu. Pravděpodobně nějaká diskotéka nebo zábava. V Morávce (tak se jmenovala ona vesnice) zjišťujeme na místní mapě kam dál. Musíme najít zelenou značku. Kupodivu to nebyl vůbec problém. Pavla byla ostražitá a všimla si jí hnedka. Kousek jsme popošli a zastavili se na další pit pauzu (možná jich bylo víc píšu jen co si pamatuji). Seděli jsme tedy pod světlem. Proč plýtvat vlastním, když obecní je stejně dobré ba dokonce lepší:-D. Popíjeli a kecali, což sme dělali celou cestu a nebo sem to byl já ten kdo tu pusu nezavřel. No asi jo. I když ano mlčel jsem byly chvíle kdy jsem mlčel a soustředil se na další kroky:).
A jak to tu tak píšu tak si vzpomínam že jsem úplně vynechal jednu důležitou pit pauzu:-D. Ta byla na Velkém lipovém. Na zdejším rozcestníku a podle instrukcí jsme tedy zvolili žlutou barvu. A chvíli sedeli a trošku relaxovali. Já si oblepoval prsty leukoplastí abych předešel puchýřům na prstech. A to se opravdu povedlo. Z poklidu setmělé krajiny nás vyvedl docela silný hluk nedaleko bylo to jako by něco tak 200kg skočilo z kroví na cestu. Docela se nám rozjela fantazie. Nakonec jsme se uklidnili tím, že to byl nejspíš jelen. V tu chvíli byl, vhodný čas vytáhnout hůlky, které vytváří takový jemný systematický zvuk, který je pro noční les nezvyklý a tak nás snad zvěř uslyší a uteče. Tedy to nám říkala logika. Zvíře prostě uteče pokud je rozumné a zdravé. To byl náš logický úsudek a rozhodnuto bylo, že platí pro všechny zdejší zvířata. Jediná otázka, které byla nevyřešena: „Dělat nějaký významnější hluk či se pohybovat co nejvíce po tichu?“ Zdravý rozum pokud vychází ze správného předchozího tvrzení říká, že povídaní musí stačit případně nějaký další hluk. Ale ne moc hlasitý jen tak, aby nás uslyšeli, když by nás neviděli nebo necítili. Ostatně tuto otázku divoké zvěře jsme řešili docela obsáhla a docela dlouho. Možná i tak aktivně, že jsme přehlédly žlutou značku, po které jsme měly sestupovat do Morávky. Ale také to mohlo být způsobeno, některým z přenádherných výhledů do údolí. Takových výhledů bylo celkem dost, ale pohled to úchvatný. Nádherná světla měst ozařovala oblohu a onu temnou a tajemnou noc prozařovala různými barvami. Pohled opravdu nádherný. Už jen kvůli tomu bych to absolvoval znova. Za několik okamžiků jsme tedy přišli na rozcestí, a žlutá nikde. Chvíli jsme hledali, ale žlutá nikde! Jediné co jsme na křižovatce kousek od cesty nalezly byly svítící oči neznámeho zvířete. Typoval bych liška. Takže o veselí bylo postaráno nejlepší (nejhorší) na tom bylo to, že jsme se v okolí pohybovali docela dlouho a to zvíře X tam stále bylo. Trošku děsivá představa, proč se tam krčí co má v úmylsu? Nechali sme zvíře zvířetem, a protože jsme měli dle mapy sestupovet rovně vybral jsem trasu přímo z kopce dolu. Jen ten hluboký les byl docela děsivý. Ani měsíční svit jim neprostoupil, aby projasnil ty temná zákoutí. Ty zákoutí kde by se mohla skrývat zvěř a děsit nás svými leskle svítícíma očima. Po pár metrech tohoto sestupu hustým lesem jsem zapínal GPS poprvé a zjištoval kde skutečně jsme. Tehy jsme zjistili, že se nacházíme někde na vrcholu Kyčera u Morávky což bylo špatně, ale jako vyložená ztráta to nebyla. Mohli by jsme jít dále a do Morávky by jsme došli což o to. Jenže kdo půjde neznámým terénem a večer po neznačené trase. No my rozhodně ne! takže jsme dle GPS pohledali nejvhodnější napojení a pomalu slezli trošku strmějsím klesáním k naší vyvolené žluté barvě. Opravdu jsme ji našli, i když jistý čas byly naše kroky vedeny po terásce v kopci. Alespoň se nám trošku lépe šlo, když to nebylo přímo dolů:). Žlutá byla objevena a my si mohli dát pit pauzu a tatranku.
A nyní zpět:). Pit pauza pod světlem skoncila. My pokračujeme. Tedy spíše stoupáme za dalším vrcholem. Kde nás hned z kraje saskočí ztracení zelené na místní louce možná i trošku kvůli GPS a její nepřesnosti. Takže po chvíli podezřívání, že toto není ona správná cesta, spouštím ten prokletý i milovaný přístroj znova. A opravdu jsme mimo trasu. Opravdu vracení se nepraktikujeme a prostupujeme ostružiním k zvolené zelené barvě. Vzhůru do kopce dál a dál od světel vesnice hledáme zelenou. Poté co absolvujeme přechod přes krásně rosou pokrytou louku, vstupujeme do lesa. Po pár metrech chůze vidím náznak cesty. Ano je to ona zelená a kousek dále vidím i lanovku. Dáváme pit pauzu. Rozdělávám Kamikadze a liju ho do sebe o část se dělím s Pavlou. Nevím zda to funguje, alespoň psychicky určitě ano. Pokud tomu člověk věří:-D. Ale budu tomu věřit i nadále. Šílené stoupání nakonec celkem ušlo, i když bylo dlouhé a nepříjemné tak jsme ho zvládli:) Jen na křižovatce jsme oběvili pěknou cedulku, na které bylo napsáno, že tu žijí ohrožené šelmy nebo něco v tom smyslu. Takže hned jsme měli pro strach uděláno a otevřela se znova otázka jak je to s těmi zvířaty a lidmi. Co nám zbývá razíme dále a pokračujeme v rozhovoru a obezřetně sledujeme čelovkami okolní krajinu, která nabízí spoustu prostoru pro skrýše zvířat, ale žádný prostor pro jejich spatření. Takže obezřetně pozorujeme a pokračujeme dále. když tu najendou slyšíme šílený zvuk. Dle mého soudu to bylo divoké prase, které se rychle od nás vzdálilo. Tedy, alespoň podle kvikotu jsem tak usuzoval. Pokud to byl kvikot prasete. Takže nyní již se v hlavách honí enormní množství fantazii. A různé scénáře co udělat kam se schovat a podobně. S takovýma úvaháma, alespoň v mojí hlavě jsme dosáhly druhého vrcholu Travný.
Zde jsme si daly delší pauzu a na ohništi, které tu bylo rozdělávám za pomocí papírového kapesníčku a větviček ohýnek, který nás má ochránit před zdejším obyvatelstvem. Tedy tak se to říká. Zvíře se k ohni nepřiblíží. V to jsme také doufali:-D. Ale v hlavách se nám honily asi ty samé myšlenky: Skočí na nás něco? Neskočilo:) po několika desítkách minut pokračujeme v ceste a zase klesáme otevřenými výhledy dolu do údolí. Je to nádherný pohled. Se stálou obezřetností pokračujeme z kopece dolů a snžíme se mít barvičky stále pod dohledem. To se nám daří. Po několika km přicházíme k zastávce Obora-hájenka. A protože na tomto místě byl i přístřešek je vzhledem k únavě jasně rozhodnuto. Jdeme do hajan:-D. Bohužel po zalezení do spacáku ne a ne zabrat:(. Pavla prý zabrala okamžitě a se spaním byla velice spokojené. Osobně jsem zabral až před osmou a to jen tak zlehka, když jsme již zase vstavali. Pěkně v klidu posnídat a hurá čestovat dále. Nyní nás již čeká pouze Lysá hora nejvyšší hora (mrcha) Beskyd.
Je krásné ráno a my plni energie ze snídaně pádíme dolů z kopce, abychom na jeden další mohly vylézt. Narazili jsme zde na jednu anomálii, kterou z Jeseníků neznáme, nedostatek vody v kopcích. Takže jsme byli rádi za otevřený obchod ve vesničce Krásná pod úpatím Lysé hory. Takže co nás čeká výstup asi tak z 500m zase nahorou tentokráte do 1323m. Což mi připomíná, že vůbec nemají jasno v tom kolik vlastně ten jejich kopec měří. Když jsem si tak prohlížel ty pohledy a různé obrázky, nacházel jsem hodně různých údajů. Jako např. 1328,1325,1324 a taky 1323, který je udávaný v mapě. Po bezproblémové cestě směrem vzhůru a výš, jsme postupně začali potkávat i další turisty. Kupodivu jsme narazili i na aktivisty co to tedy nohoru řádně honili. Upřímně nám to přišlo zábavné. Asi nejvíc nás překvapil pán, kterého jsme potkali někde v pulce cesty možná nahoru. Možná trošku před půlkou. Potkali jsme ho totiž znova, když jsme se usadili na Malchoru. Kopečku hned vedle Lysé hory. Upřímně se nám to závěrečné stoupání na Lysou moc lézt nechtělo. Ale co už jsme až tu. Tak vzhůru nahoru! Zajímavá chvíle nastala když jsme po scházení z malchoru narazili na svatebčany včetně ženicha a nevěsty. Typuji, že ženich byl docela aktivista, protože měl boty od propagovanécho sponzora beskydské sedmičky pro rok 2010. Bylo to celkem zajímavé, ale nevěstou bych tam vážně být nechtěl. Jídlo v hospodě na Lysé. Moje objednávka: 0.5l citronády, 0.5l malinovky, česnečka, bramboráčky. A alespoň jedna turistická známka z Lysé hory. Pak již jen sestup do Ostravice na nádraží a cesta domů. Upřímně cestu dolů jsme trošku prodrbali. Ne vlastní vinou, ale na doporučení jednoho hocha, které si myslel že jdeme po asfaltu což nebyla pravda. Chteli sme jít po žluté a stavit se ještě k Šanci a případně si někde smočit nohy. Bohužel díky této chytré radě se nám trasa natáhla s ztratili jsme téměr hodinu, která nám prostě potom chyběla. Takže žádné koupání, ale spěchání z kopce dolů na vlak. K tomu jěště ta objíždka, ze které jsme se chtěli napojit zpět na žlutou. Odbočku jsme minuly. Tak přišla na řadu GPS po třetí. Nakonec jsme našli spojnici cest mezi žlutou a lesní cestou a tak jsme se vydali dále po žluté, protože byla kratší. V tuhle chvíli již není moc co psát snad jen, že na závěr jsme málem poslední km běželi, i když zbytečně:)
Absolvovaná trasa, bez jistých obtíží, které nás napár místech očekávaly což je cca předevsím v okoli velkého lipového +3,5Km a dále pak při stoupání ke travnému ztráta zelené cca +500m
Časové údaje
Start byl z Opavy vlakem 15:43 směr Ostrava – Bohumín – Vendryně, bohužel vlak do opavy měl zpoždění takže nakonec jsme startovali až 18:38 z Vendryně
Lehké přenocování ve spacácích v přístřešku u Obory – hájenky cca 4hod prý příjemné spaní, ale já nemohl nějak zabrat:(.
Cíl Ostravice odjezd vlakem 16:53 směr Frýdlant – Ostrava – Opava
Moje shrnutí
Pár hlubších puchýřů na nohách. Cítím, že bolí, ale nevidím
Užasný až strašidelný pocit z nočného přechodu Javorový – Obora-hájenka
Překrásné výhledy na noční města
Bolavé svaly nohou a zad
Překrásné výhledy do údolí za dne
Pár fotografií